1. Teorie veřejné volby
   1. Jak se jednotlivé názory transformují do kolektivního rozhodnutí (hlasovací mechanismus, používané hlasovací pravidlo)
   2. Jaké je typické chování jedinců zainteresovaných na rozhodavání (voličů)
   3. Jaká je role politiků
   4. Jakou roli v procesu prijímání kolektivních rozhodnutí hrají další subjekty (byrokracie, zájmové skupiny)
   5. Jak fiskální instituce ovlivňují zpětně poptávku po veřejně poskytovaných statcích a priority voličů.
2. Veřejné mechanismy alokace zdrojů
   1. Informace prostřednictvím ceny je v těchto případech nahrazena hlasováním.
   2. Hlasování vede k agregaci individuálních preferencí. K této agregaci je nutné využít některého z mechanismů, jak k tomuto "kolektivnímu" rozhodnutí dospět - volební (hlasovací) systém.
   3. Volební systém se skládá z:
      1. používaného hlasovacího pravidla
      2. míry participace na rozhodování (přímá či zastupitelská demokracie)
      3. způsobu hlasování a sčítání hlasů
   4. Optimální hlasovací pravidlo a princip Paretovské efektivnosti
      1. Jednotlivá rozhodnutí jsou obvykle výsledkem většinové volby, která znamená, že z rozhodnutí profituje většina zainteresovaných, zatímco menšina je si základě tohoto rozhodnutí pohorší. Rozhodnutí přijatá na základě většinové volby tedy v podstatě obsahují negativní externalitu. Tato externalita dopadá právě na onu menšinu, která si na základě rozhodnutí pohorší.
      2. Jednomyslná shoda
         1. V případě, že bychom požadovali po rozhodnutích ve veřejném sektoru, která jsou přijímána prostřednictvím hlasování, stejnou míru efektivnosti jako je tomu u rozhodnutí o alokaci zdrojů v soukromém sektoru, museli bychom rozhodovat na základě jednomyslné shody. V tomto případě je přijato pouze takové rozhodnutí, kdy každý ze zainteresovaných (hlasujících) si na jeho základě polepší, případně si alespoň nepohorší. Pravidlo jednomyslné shody tedy vyhovuje principu Paretovské efektivnosti.
      3. Optimální hlasovací pravidlo
         1. Musí být zváženy náklady na přijetí rozhodnutí D - tyto náklady stoupají a počtem % lidí, kteří musí pro úspěšné přijetí rozhodnutí souhlasit. Nejnákladnější jsou tedy u jednomyslné shody - a to díky času, že bude strašně dlouho trvat než se účastníci domluví.
         2. A dále externí náklady E, které vznikají těm, co jsou přehlasování. Tyto náklady zase naopak klesají až k jednomyslné shodě, kdy jsou nulové, protože všichni souhlasí.
         3. Optimální minimum pak vznikne v bodě, kdy D+E je minimální, tedy celkové náklady jsou minimalizovány.
      4. Míra participace voličů na rozhodování
         1. Přímá demokracie
            1. Volebního procesu se účastní každý volič (dnes vzácně - např. referendum)
         2. Zastupitelská demokracie
            1. Míra nejistoty jednotlivce - voliče v tom, jaký bude faktický přírůstek užitku dosažený realizací nějakého veřejného výdajového programu v porovnání s reálnou „daňovou cenou“ (zvýšením daňové zátěže) spojenou s realizací tohoto programu, je v systému reprezentativní demokracie mnohem vyšší.
      5. Jak volí typický daňový poplatník
         1. S rostoucími státními výdaji roste na počátku také užitek pro jednotlivce (dochází k pozitivnímu čistému meznímu prospěchu), ale na konci se tento užitek zmenšuje.
         2. čistý mezní prospěch - mezní prospěch mínus mezní náklady
         3. 3 faktory určující postoje jednotlivců
            1. Někteří mohou mít veřejné statky raději než jiní (např. parky)
            2. při jednotném zdanění budou bohatí jedinci preferovat vyšší výdaje na veřejné statky. Tyto názory odporují zkušenosti, že chudí požadují více veřejných statků (jak se často jeví); je to proto, že určovatelem postojů jednotlivců ke zvýšeným státním výdajům je rovněž (viz další)
            3. podoba daňového systému, která určuje, jaká část přidaných nákladů souvisí se zvýšením výdajů na veřejné statky, která doléhá na každého jedince. U daní, kde každý musí platit stejné množství, chudý jedinec dá pravděpodobně přednost nižší úrovni výdajů na veřejné statky, protože mezní náklady jsou pro něj vyšší (v podmínkách, kdy se zřekl užitku z osobní spotřeby). Ale jestliže chudší jedinci platí méně než bohatší, potom chudí mohou dávat přednost vyšší úrovni výdajů na veřejné statky. Samozřejmě, že jedinec, který nemusí platit vůbec žádné daně a má pouze užitek z rostoucích státních výdajů, bude obhajovat tak vysokou úroveň státních výdajů, jaká je jen možná.
      6. Střední volič
         1. Jak můžeme vysvětlit vznik rovnovážného stavu při hlasování jedinců s různými úrovněmi preferencí?
         2. Střední volič je jedním z těch, z jehož pohledu se počet jedinců preferujících vyšší úroveň výdajů (jedince s vysokými příjmy) vlastně rovná počtu jedinců preferujících nižší úroveň výdajů (jedinci s nízkými příjmy). Obecný závěr, který jsme právě vyvodili je: rovnovážná úroveň výdajů při rozhodování prostou většinou hlasů je ta úroveň, kterou upřednostňuje střední volič.
         3. Abychom zjistili, kdo je střední volič a tedy jaká bude úroveň výdajů na veřejné statky, seřadíme jednotlivce podle toho, jakou úroveň výdajů preferují nejvíce. Pokud jde o jednotlivé úrovně státních výdajů, můžeme se ptát, jaká část jedinců vyžaduje nižší státní výdaje. Střední volič je ten, z jehož pohledu přesně polovina jedinců vyžaduje, aby vláda vydávala méně (a souhlasně přesně polovina vyžaduje, aby vláda vydávala více).
         4. Jednou z jeho základních podmínek je možnost seřadit varianty, o kterých se hlasuje, od nejmenší k největší. Stejně tak předpokládá racionalitu voličů – tedy to, že volič preferuje výstupy blíže k jeho nejpreferovanějšímu výstupu před výstupy, které jsou od něj vzdálenější.
      7. Volební (hlasovací) paradox
         1. Pořadí preferencí A B C 1. Most Stadion Park 2. Stadion Park Most 3. Park Most Stadion
         2. Budou muset hlasovat na kola, kdy v prvním kole se vyberou 2 varianty o kterých se bude hlasovat a v dalším kole se bude hlasovat mezi vítěznou variantou a zbytkem. V uspořádání preferencí viž výše vždy ovlivní vyběr variant v prvním kole celkový výsledek volby.
         3. Tomuto jevu říkáme volební paradox nebo paradox cyklického hlasování. V dané volbě s uvedenými preferencemi neexistuje žádná vždy vítězná varianta. Stadion vítězí nad Parkem a Park vítězí nad Mostem, ale Most vítězí nad Stadionem.
         4. Hlasování však vždy nějakého vítěze produkuje. Jak je patrné, vítězná varianta je přímo závislá na pořadí, v jakém se o jednotlivých projektech hlasuje. Pro každou z variant je nejvýhodnější vstoupit do volby jako poslední, tedy až ve druhém kole.
      8. Arrowův zákon nemožnosti
         1. Výše uvedený příklad tzv. volebního paradoxu ukazuje jednu z možností, kdy za jinak stejných podmínek (tedy zejména při nezměněném hlasovacím pravidle a nezměněných preferencích voličů) může hlasovací mechanismus produkovat odlišné výsledky. Taková možnost pochopitelně znamená výraznou nevýhodu tohoto mechanismu, neboť umožňuje manipulaci s výsledkem voleb a tudíž nepochybně i snížení efektivnosti rozhodnutí o alokaci zdrojů.
         2. Hledání ideálního hlasovacího systému skončilo až objevem Kennetha Arrowa, nositele Nobelovy ceny. Arrow ukázal, že způsob, který by uspokojil všechny požadované charakteristiky, neexistuje.
3. Role subjektů podílejících se na veřejné volbě v zastupitelské demokracii
   1. Co maximalizují politici? Altruistický politik?
      1. Tento trend plně odpovídá předpokladu racionálního chování politických stran jako subjektů maximalizujících svůj prospěch. Obě strany se totiž snaží maximalizovat počet získaných hlasů. Cestou k tomuto cíli je odhadnout pokud možno přesně, jaká je středová preference a pokusit se ji uspokojit.
   2. Byrokracie
      1. O každém státním opatření rozhodují politici prostřednictvím demokratických procesů a realizují je státní úředníci - byrokracie. Úspěšnost státních intervencí, je bezprostředně závislá na její kompetentnosti, výkonnosti a motivaci.
      2. Ekonomická analýza vychází z toho, že i úřadníci maximalizují svoji užitkovou funkci, tak jako všechny ostatní subjekty - spotřebitelé, podnikatelé. Vzniká tedy otázka - co je obsahem užitkové funkce úředníků? Budou dělat vše ve prospěch úspěšnosti státního zásahu do ekonomiky, nebo je bude zajímat jejich osobní prospěch? ...Bude zřejmě směřovat k neefektivnosti a k dalšímu snižování míry úspěšnosti státních zásahů, neboť cílem byrokracie je maximalizace rozsahu úřednických činností;
   3. Zájmové skupiny
      1. Protože ústavně má každá osoba zaručen 1 hlas, některé hlasy jsou účinnější než jiné. Z tohoto pohledu odráží výsledek politického dění politickou sílu speciálně zainteresovaných skupin.
      2. Vyskytují se alespoň 3 mechanismy využití síly zájmové skupiny:
         1. Jedinci jsou málo motivováni pro volby a pro získávání informací týkajících se voleb. Zájmové skupiny se mohou pokoušet snížit výdaje voličů spojené s volbami a získáváním informací, zvláště snížit náklady těch voličů, kteří budou pravděpodobně danou zájmovou skupinu podporovat. Tyto náklady snižují tvorbou informací (samozřejmě informací, které podporují jejich názory) snadno dostupných; a často přímo pomáhají voličů v den voleb tím, že poskytnou přepravu, péči o děti atd.
         2. Politici často obtížně získávají informace o preferencích svých voličů. Pro státní sektor neexistuje tak jednoduchý mechanismus, který by odhalil poptávku po veřejných statcích, jako pro soukromý sektor. Zájmové skupiny jsou primárním zdrojem informací a přes takto poskytované informace často ovlivňují veřejnost.
         3. přímé či nepřímé úplatkářství (podplácení) politiků Ale důležité je „nepřímé úplatkářství“: speciálně zainteresované skupiny poskytují finanční nebo jiné formy podpory politikům podporujícím jejich zájmy. Opět je to důležité z toho důvodu, že voliči musí být informováni o pozici svých kandidátů a zásobování voličů informacemi je nákladné. Voliči musí být přesvědčeni, že užitek z voleb vyváží jejich obtíže s volbami spojené a že jejich osobní náklady musí být sníženy poskytnutím pomoci, když jedinec jde k volbám.